Doufám že tenhle blog bude jako ten minulý. Ani nevím proč jsem opustil krabičku od másla, odpusť mi to nejdražší příteli, můj jediný nadějníku.
Venku svítí slunce a obloha je až moc černá. Občas se spustí průtrž mračen a kapky z té velké dálky padají jako nehybná těla. Nechají se unést větrem. Jednou bych chtěl padat z mrakodrapu, ale ne rychle nechat se unášet větrem rozletět se do všech stran. Padal bych dokud by se mi zachtělo přistát na louce plné pampelišek a jejich semínka by se rozvířila všude by byla ta bílá mračna. Úžasný snění. Nemožné a nereálné.
Krásný, až se mi nechce věřit. Mám chuť si je podat k obědu.
Nezbývá mi jen doufat že se vám líbí nový džonatanlend. :)
Žijte volně a padejte do pampelišek.
